Novinky

Jeho jméno je neodmyslitelně spjato s florbalovým Chodovem, kde působí od roku 2018 a třináctým rokem vede mužský tým. Před pár dny oslavil 300. zápas na lavičce v základní části nejvyšší soutěže. Zároveň stojí za projektem Rookie Camp – unikátním kempem, který se stal místem, kde mladí hráči objevují nejen svůj florbalový talent, ale i sami sebe. S Davidem Podhráským jsme si povídali o tom, proč je pro něj výchova hráčů víc než jen sport, co ho na práci s mládeží pořád baví a co se sám naučil od těch, které trénuje.

.

Ahoj Dejve, už dlouhá léta si spojený se jménem Chodov. Když se ohlédneš zpátky, jak bys popsal svou cestu florbalem?

 

Ahoj!

To by bylo na hodně dlouho. Ale ve zkratce. Když jsem končil s hokejem, našel sem si na základní škole florbal. Přes, dnes již neexistující Faraos, jsem se dostat do Tatranu a v něm až do áčka. Pak jsem si ale zpřetrhal vazy v koleni a v našlapaném kádru pro mě nebylo místo, tak jsem šel zkusit štěstí na Chodov. A vyšlo to.

.

Dnes už známý především jako trenér. Kdy sis uvědomil, že tě víc naplňuje trénování než samotná hra?

 

Zajímavá otázka. Vlastně asi takové uvědomění nikdy nepřišlo. Hraní mě stále baví a přináší mi emoce, které na lavičce prostě zažít nejdou. Tehdy to bylo spíš rozhodnutí rozumu. Věděl jsem, že o moc lepší už asi jako hráč nebudu, trénování mě bavilo a viděl otevřela se přede mnou velká šance.

.

Každý trenér má svůj styl. Jak bys popsal ten svůj?

 

Tohle se samozřejmě v čase vyvíjí. Myslím, že jsem úplně jiný trenér než před 10 lety. Zároveň je třeba striktně rozdělovat trénování mládeže a dospělých. Pokud bych měl něco vyzdvihnout, tak se snažím být hodně prohráčský. Celou svoji kariéru zastávám názor, že trenér by měl primárně vytvářet takové prostředí, aby v něm mohli hráči být tou nejlepší verzí sebe sama.

.

V čem je podle tebe Chodov výjimečný?

 

Podobné věci by o svém klubu řekl asi každý, ale je to především o lidech. Klíčové osoby jsou v klubu ještě déle, nebo minimálně stejně dlouho jako já a byť to není vždycky snadné, mohu se na ně spolehnout a vím, že by pro Chodov padli.

.

Váš projekt Rookie Camp má dnes už silnou značku. Jak vlastně vznikl nápad udělat kemp pro mladé hráče trochu jinak?

 

Když jsme s tím nápadem přišli, tak byl v Česku v podstatě pouze jeden větší kemp. Jako trenér mládeže jsem nebyl úplně spokojený s tím, jak to tam tehdy fungoval. A protože jsem byl obklopen šikovnými lidmi, řekli jsme si, že to zkusíme udělat lépe.

.

Co se podle tebe z Rookie Campu snažíte předat dětem kromě samotného florbalu?

Těch je strašně moc. Mnoho našich účastníků to dotáhlo až do reprezentací, mnoho z nich dnes také trénuje v klubech nebo se kolem florbalu točí v jiných rolích. Z toho mám asi největší radost, že jsme třeba pomohli zasít tu lásku ke sportu. No a také vím, že na Rookie Campu vzniklo mnoho skvělých přátelstvích a třeba můj RC Team ze Zruče je toho jasným důkazem.

.

Pracuješ s dětmi i dospělými. Co tě u té mladší generace nejvíc baví – a co tě naopak nejvíc zkouší?

No je to něco úplně jiného než když jsem začínal. Někdy si říkám, že už jsem asi vážně starej. Na druhou stranu mě to prostředí drží ve střehu a tím i omlazuje. Nejvíc mě baví ten zápal a energie, na druhou stranu mě vytáčí pocit, že dnešní mladí jsou trochu změkčilí a nechce se jim překonávat překážky.  

Kolektivní sport obecně je podle mě ideální průpravou do života. Pozitivní vliv na zdraví a jakási rezistence vůči škodlivým vlivům jsou jasné. Ale pak je tu i sociální aspekt. Člověk se naučí fungovat v kolektivu, kde třeba nemusí všechny lidi úplně milovat, naučí se komunikovat a také překonávat překážky. To všechno jsou do života strašně důležité věci.

.

A na závěr – co tebe samotného pořád žene dopředu? Co ti dává chuť zůstat u florbalu i po tolika letech?

Zase to bude fráze, ale jsou to lidé kolem mě. Celá moje rodina má ke sportu pozitivní vztah. Manželka, brácha i švagr hráli florbal na nejvyšší úrovni. O spolupracovnících na Chodově už jsem mluvil a díky mému RC Teamu se stále cítím na dvacet (smích) a denodenní práce s hráči v klubu mě zase každý den učí něčemu novému, byť se může zdát, že už minimálně 13 let dělám to samé.

.