Rookie Camp | Matěj a Kája Stůjovi: Na cestě mezi dospělé

Matěj a Kája Stůjovi: Na cestě mezi dospělé

Je tu další dvojrozhovor. Tentokrát jsme se podívali na Kladno, kde žijí sourozenci Matěj a Karolína Stůjovi. Ti patří k tradičnímu inventáři Rookie Campu. Oba ho absolvovali jako hráči a Matěj dnes patří k oblíbeným trenérům. Především se jedná o velké talenty českého florbalu, kteří se nebojí tvrdé práce. Oba mají před sebou mnoho výzev. I o tom jsme si s nimi povídali.

Asi nemůžeme začít jinak než současnou situací. Obě soutěže, které hrajete vy dva, bohužel stojí. Jak to zvládáte?

Matěj: Je to na nic. 1. liga se asi letos nerozjede vůbec, takže se jen trénuje a vlastně se připravujeme na novou sezónu. Pro mě osobně je to možná spíš výhoda. Byl jsem na konci září na operaci s kolenem a pořád ho dávám do kupy, takže mi současná situace dala čas pořádně zrehabilitovat.

Kája: Štve mě, že nemůžeme kvůli téhle situaci hrát a popravdě ani nevím, jestli se letos juniorská soutěž otevře. Je škoda, že Český florbal neudělil výjimku pro ročník 2004, aby už letos mohl hrát nejvyšší soutěž žen. Takže jenom trénujeme.

Kde berete motivaci zvednout se a jít na další trénink, když tam není to světlo na konci tunelu v podobě zápasu?

Matěj: Někdy je to těžké, ale motivaci mám v sobě. Hrál jsem dlouhé roky hokej a ukázalo mi to, že je důležitá trpělivost, protože každý dospívá jindy. Já věřím, že mám před sebou ještě kus cesty a chci dokázat sobě i svému okolí, že to někam dotáhnu. Motivuje mě samozřejmě i okolí. Spoluhráči, trenér nebo rodina.

Kája: Mám chuť se zlepšovat a připravovat se na jiné věci. Chci bojovat o reprezentační dres, chci příští sezónu hrát extraligu. Prostě ukázat, že na to mám. Jak se říká, štěstí přeje připraveným. A souhlasím s bráchou, jsem ve věku, kdy je hodně věcí přede mnou, takže motivace není problém.

Matěji, ty si v jednu chvilku už byl jednou nohou z Kladna, ale zdá se, že příchod Jana Pazdery tě pořádně nakopl!

Matěj: Je to tak! Když jsem skončil s hokejem, nebyl jsem na Kladně úplně spokojený se svým vytížením a zvažoval jsem různé možnosti, ale příchod Jana Pazdery mi ukázal profesionální úroveň v neprofesionálním sportu. A teď jsem strašně spokojený. Sám na sebe kladu hrozně vysoké nároky a v tomhle jsem s trenérem na jedné lodi.

Kájo, ty jsi před sezónou tu změnu udělala a v rámci Prahy jsi odešla na Tatran. Proč jsi ten krok udělala a jak ho zpětně hodnotíš?

Kája: Moje rozhodnutí odejít do jiného pražského klubu nebylo rozhodnutí jednoho dne. Měla jsem nabídky z Tatranu již dříve, ale těch jsem nevyužila. Před poslední sezónou v Tigers jsem už uvažovala o možné změně, ale zůstala jsem kvůli holkám. Měly jsme dobrou partu a silné ročníky, kde jsem věřila, že můžeme obhájit titul v juniorkách. To nám bohužel překazila korona. V období, kdy jsem se snažila zůstat v kondici a připravovala se na novou sezónu, jsem hledala i nějaký nový impuls, jak se zase posunout dál. Chtěla jsem jít do týmu, kde dostanu prostor pro další rozvoj a budu se moct připravovat s týmem žen, i když za ně ještě nemohu hrát. Věděla jsem jaký tým Tatran má, jak trénují a jací tam jsou trenéři. V tu dobu v Tigers jsem moc nevěděla co a jak bude. Tigers se spojovaly s Kunraticemi a celkově se tvořilo spoustu věcí od začátku. Neměnila bych svoje rozhodnutí a jsem v Tatranu ráda. Holky mě vzaly skvěle mezi sebe a mám tu velký prostor pro zlepšení.

Pojďme k Rookie Campu. Oba jste ho zažili z pozice hráče, Matěj už také z pozice trenéra. Co pro vás Rookie Camp vůbec znamená?

Matěj: Když jsem jel poprvé, tak jsem vůbec netušil co čekat. Byl jsem skoro nejstarší a nikoho tam neznal. Ale od začátku mě to na Rookie Campu hrozně bavilo. Byli tam lidé, kteří mi mohli dát nějakou vizi, myšlenku a ukázat nový věci. Byl jsem hokejový kluk, co hlavně běhal, a na kempu jsem měl první pořádnou konfrontaci s klukama z jiných týmů, což bylo hrozně fajn. Byl to pro mě vlastně takový opravdový start mé florbalové kariéry.

Kája: Když jsem byla poprvé mohlo mi být tak 11 let. Nevěděla jsem, co čekat. Byla jsem tam naopak jedna z nejmladších a nikoho neznala. Ale hodně rychle jsem se spřátelila se spoustou lidí. Trenéři byli fajn. Když jsem byla mladší, tak jsem se samozřejmě učila i mnoha novým věcem. Tak jsem začala jezdit každý rok a vytvořili jsme si tam partičku, se kterou jsme se tam potkávali. Bylo to vždycky super jak z florbalové stránky, tak i mimo. V posledních letech jezdím hlavně kvůli lidem a převážně stejným trenérům. Proste hlavně za zábavou, které je vždycky dost.

Matěji, jaké bylo přejít do role trenéra?

Matěj: Já hrozně rád předávám svoje zkušenosti. Je skvělé vidět ty nadšené děti, které tam s námi jezdí opakovaně. A mnoho z nich jezdí i konkrétně za námi. Navíc Rookie Camp je taková rodina. Přestože je to strašně náročný, tak si tam vlastně odpočinu. Přestože jsem teď trenér, tak se strašně rád zapojuji s dětmi do cvičení a hecuju je. Myslím, že i tohle dělá z Rookie Campu pro děti místo, kam se rádi vracejí.

Kájo, i ty se blížíš do věku přechodu z hráčky v potencionální trenérku. Cítila by ses na to?

Kája: V tuto chvíli nejsem schopna jasně odpovědět. Na Tatranu jsem se začala pohybovat u tréninku malých dětí a je to fajn. Myslím si, že bych se na to cítila. Myslím, že bych těm nejmenším dokázala předat nějaké zkušenosti v takhle nízkém věku, když to tak řeknu.

Poslední otázkou zamíříme do budoucna. Kde byste se rádi viděli v únoru 2022?

Matěj: Teď koukám hlavně směrem k maturitě, pak bych se chtěl dostat na vysokou školu. Ze sportovního hlediska chci dosáhnout těch nejvyšších možných cílů. Takže v roce 2022 bych chtěl být hlavně zdravý a dostat se s Kanonýry do Superligy!

Kája: V normálním světě, kde budeme moc už zase chodit do školy, trénovat a hrát. A já bych ráda pravidelně hrála za ženy i juniorky. A velká priorita je bojovat o nominaci na MS juniorek na Novem Zélandě.

No Comments

Sorry, the comment form is closed at this time.