Vanessa Rebecca Keprtová patří k nevyýraznejším postavám českého ženského florbalu už několik let působí ve švédské SSL a samozřejmě se také řadí mezi opory reprezentace. S tou v prosinci vybojovala stříbrné medaile na domácím světovém šampionátu. No a protože se každoročně účastní i našeho Rookie Campu, zeptali jsme se jí na pár otázek.
Ahoj Vaness,
teď je přibližně měsíc od skončení šampionátu. Jak s tímto odstupem domácí šampionát hodnotíš?
S odstupem času v tom mám asi ještě víc emocí než hned po turnaji. Domácí mistrovství bylo strašně silné – nejen výsledkově, ale hlavně tím, kolik lidí florbal najednou řešilo. Stříbro samozřejmě trochu bolí, protože zlato bylo hodně blízko, ale zároveň jsem strašně hrdá na tým i na to, jak jsme celý šampionát zvládly. Beru to jako obrovský úspěch, ale i tak je tam stále trochu pachuť. Samozřejmě to beru jako nějakou další motivaci do budoucna.
V bojích o medaile padlo strašně málo branek. Jaký to je pocit, když hráčka ví, že prakticky každá špatná přihrávka nebo blbý odraz může rozhodnout o osudu zápasu?
Je to extrémně náročné na hlavu. Člověk si musí hlídat, aby nebyl svázaný strachem z chyby, ale zároveň byl maximálně zodpovědný. Každý detail je strašně důležitý a tempo zápasu tě nenechá moc vydechnout. Upřímně – je to stres, ale přesně tyhle zápasy chceš jako hráčka hrát. Dále to ukazuje na to, jak moc se sport vyrovnává.
To nás dostává k divácké kulise. Ta může pro hráčky vytvořit pozitivní vlnu energie, ale také negativní tlak. Zdá se, že váš tým zvládl tlak domácího šampionátu skvěle. Nebo se pletu?
Myslím, že jsme to zvládly bravůrně. Tlak tam samozřejmě byl, hlavně na začátku turnaje, ale postupně se to překlápělo spíš v energii. Diváci nás hnali dopředu a cítily jsme obrovskou podporu. V určitých momentech nás to podle mě táhlo.
Ty můžeš porovnávat atmosféru i se Superfinále. Jak bys porovnala Brno, Ostravu a O2 Arenu?
Každé má něco. Brno bylo hodně emotivní a osobní, fanoušci jsou velmi blízko hřiště, takže je to velmi hlasité a bylo tuším vyprodáno a v takové atmosféře je radost hrát. Ostrava byla trochu podobnější O2 aréně, ale zdaleka ne stejná. Je to hokejová hala, takže jsme diváky neměly tak blízko, ale oni stejně odvedli úžasnou práci a bylo slyšet pouze je. Takovéhle zápasy jsou vyloženě za odměnu a je škoda, že to na florbale nezažíváme častěji. O2 Arena je úplně jiný level – tím prostorem a jak silně to na hráče působí. Avšak pro mě osobně byl domácí šampionát asi nejsilnější kombinací všeho.
Pojďme se podívat i dopředu. Váš tým je hodně mladý, což ve mně vzbuzuje velká očekávání k budoucím šampionátům. Jak to vnímáš ty?
Vidím to hodně pozitivně. Máme spoustu mladých holek, které se nebojí hrát ve velkých zápasech, a zároveň už mají zkušenosti z top soutěží. Pokud zůstaneme zdravé a budeme na sobě dál pracovat, tak máme do budoucna obrovský potenciál.
S tím souvisí i další specifikum tohoto mistrovství, kterým je výbuch Švédek. Ty ve Švédsku působíš. Jak to fanoušci a odborníci přijali?
Ve Švédsku to byl velký šok. Jsou zvyklí vyhrávat a najednou přišlo vystřízlivění. Hodně se to rozebíralo – systém, přístup, generační obměna. Zároveň ale cítím, že je to pro ně impuls ke změnám a že se z toho budou chtít rychle poučit. A jak jsem již zmiňovala, tak to ukazuje na to, jak se florbala vyrovnává.
No a na závěr tradiční otázka k Rookie Campu. Ty se u nás objevuješ pravidelně. Co máš na Rookie Campu nejraději?
Baví mě ta atmosféra. Je tam strašně moc energie, chuti se zlepšovat a radosti ze hry. Často se tam vrací děti z minulých ročníků a je radost vidět jejich progres.
A uvidíme tě v Radotíně i letos?
Snad se to časově potká a budu se tam moc na nějaký den ukázat, ale už to není tak jednoduché vše naplánovat vzhledem k tomu, že s bráchama máme taky vlastní florbalový kemp a já trávím většinu roku ve Švédsku.
